Oficiální stránky kadaňského klubu malé kopané

12.6. od 9:50 hod

Góly: Kubí, Bok, Dušan, Lastr - Kučera, Škultéty

ŽK: Lastr - Šilhavý

Imaginární článek s reálným podkladem situovaný do futuristického prostředí.

 O skutečné dojmy z průběhu utkání se s Vámi, milými čtenáři, bohužel nemohu podělit, neboť jsem se zmíněného zápasu nezúčastnil a můj jediný zdroj informací – Prezidento – se na mně zřejmě naštval, pro mou nespolehlivost, čemuž se nedivím a informace mi žádné neposkytl. Ale pro mou obhajobu popíši, jak k mé indispozici vlastně došlo.

Již dlouhou dobu jsem se potýkal s malým problémem – rád se napiji piva a jiných destilátů, které uvolní mé fyzično i psychično, ale když jsem se jako každou sobotu vracel nad ránem domů, šněrujíc chodník, který přede mnou stále schválně a prudce uhybal, až jsem měl problém udržet hladké podrážky mých adidasek na jeho hrubém povrchu, přepadl mně takzvaný alkoholový splín a já se začal proklínat a klást si otázku – proč?  Když jsem doma svůj přeplněný močový měchýř uvolnil, místo do záchodové mísy, do truhlíků s pelargoniemi, na kterých si manželka tolik zakládá, bylo mé rozhodnutí jasné – musím vyhledat pomoc odborníka. Ihned druhý den po probuzení, v 17:00 hod, sem polkl několik pilulek Ibuprofenu, vypil lák z okurek, vyslechl si kázání manželky podporované výrazným přikyvováním tchýně a pak sem vyložil své eso z rukávu – však uvidíte, bude ze mě nový člověk. Zapnul sem počítač a do vyhledávače vyťukal termín „alkohol, drogy - pomoc a rady“. Na obrazovce se mi vypsalo hned několik odkazů, které jsem vyfiltroval zatržením čtverečku Chomutovsko a hned se na mně rozsvítil můj spasitel – Chá-centrum Mašťov. Po kliknutí na odkaz jsem si na útržek papíru opsal telefonní čísla a ordinační dobu. Ze samé radosti, že je spása na dohled, jsem se odměnil malým panáčkem rumu. Vyťukal jsem do aparátu číslo a na druhé straně mně přivítal příjemný ženský hlas, který mně krátce zasvětil do problematiky léčby a nadiktoval mi vše potřebné k mému prvnímu sezení. Ve středu jsem již seděl v autobusu směr Mašťov. Nejistě jsem zazvonil na bakelitový zvonek, neuměle připevněný na futrech nových plastových dveří a ozvala se hitovka Axela Roseho „Knocking on heaven´s door“, otevřel mi sympatický muž ve středním věku a představil se jako asistent Čamák, zavedl mně do přijímací místnosti a nabídl mi kávu, indický čaj, čínskou polévku a jointa. Začal si se mnou nezávazně povídat a souhlasně pokyvoval, čímž mi dával najevo, že mně plně chápe a že jejich sdružení Šero je zde právě proto, abychom všechny problémy, které mi ten zlý svět pohodil pod nohy, společně vyřešili.

Pak do místnosti vstoupil rozvrkočený muž, oděný do značkového oblečení a na krku se mu houpal zlatý řetěz, který sem viděl snad jen na Šlégrovi. Myslel jsem, že jde o nějakého drogového dealera, který se chce dát na dobrou cestu, a tak stejně jako já navštívil místní organizaci. K mému překvapení ke mně zmiňovaný muž natáhl svou dlaň a řekl: „Jsem Hans Hýždě a jsem předsedou Chá-centra, čím Vám mohu býti nápomocen?“ Opět jsem mu zopakoval svůj životopis a životní trable a to jak mně nikdo nechápe. Opět sem byl svědkem chápavého pokyvování a pak Hýždě povídá: „Neboj chlape, ten chlast z těla vyženeme a domů se vrátíš čistej jak panna Marie.“ Jeho optimismus mi nalil do žil ještě větší chuť do boje s ďáblem. Pravým okem jsem zahlédl asistenta Čamáka jak pije nějakou tekutinu z laboratorní zkumavky a poté se olízne a otřepe zároveň. Asi lék. Dostávám štos formulářů, ve kterých musím křížkem zatrhnout odpověď, o které si myslím, že nejvíce vystihuje můj názor na daný problém. Po hodince a půl jsem hotov a připadám si vyčerpaný, ale přichází další mladík. Je to psycholog Jaczek Wotry, jméno jasně vypovídá o jeho polském původu, i jeho čeština je taková lámaná, ale po mých toulkách po barech, kde si občas zahraji jednorukýho banditu, jsem již poznal několik polských a třineckých montážníků a tak mi jeho dialekt nečiní potíže. Probíráme se mými vyplněnými papíry a Wotry doplňujícími otázkami zjišťuje skrytá zákoutí mé duše. Spatřuji Čamáka jak si opět nahybá ze zkumavky. Wotry není spokojený s mými odpověďmi, prý jsem málo otevřený a nevěřím mu, což je ale základ léčby – víra v odborníky. Svěřuji se mu proto se svou nervozitou a stydlivostí, Jaczek nelení a z pod stolu vytahuje rozvazovač jazyků, nalévá mi do zkumavky a Čamák se kvapem také přidává. Čistá vodečka skutečně neublíží. Po několika dalších rozvazovačích rozhovor nabírá formálnější podobu a po hodince je zakončen hlasitým zpěvem všech zúčastněných. První sezení se blíží ke konci a já dostávám přihlášku na sobotní léčebný tábor, který se uskuteční v osadovém tábořišti na břehu mašťovského jezera, které vzniklo zatopením starého dolu.

Je tady sobota, celý týden jsem si nedal ani pivčo, abych se na kůru dostavil svěží a v plné formě. V osadě „U bobra“ mně vítají známí léčitelé, představují mi své krásné streetworkerky (Jášu, Mášu, Táňu, Ludmilu a Reného) a další jedince, kteří se sem přijeli znovu narodit. Je krásný slunečný den, terapie se skládá především z různých sportovních soutěží, doplněných kvízy z brožury „Staň se správným trampem“. Po každém sportovním výkonu musí klienti vztyčit ruce ke Slunci a zplna hrdla zakřičet „Óóóó čerstvý kyslíku, vyžeň z těla jedy ven!“ Slyčná asistentka v minisukni (až nyní si uvědomuji, že jde o spolumajitelku osady, která dala název celému komplexu) nás neustále obíhá, měří nám tlak a tep a zjištěné hodnoty zapisuje do připravených tabulek, neustále mi nutí pivo, aby zkusila mou vůli a odhodlání vyléčit se. Jsem na sebe tvrdý a prosím o sodovku. Blíží se podvečer. Předseda Hýždě hvizdem na píšťalku dává signál k ukončení terapie. Všichni klienti odchází do sprch, aby smyli z těl lepkavý pot. Pak odcházíme do jedné z chatek, kde opět vyplňujeme různé dotazníky, dohlíží na nás Wotry, který má v ruce plastovou lahev s nazrzlou limonádou, která nezvykle pění a ze které si neustále svlažuje rty. Vyplnil jsem poslední dotazník a odcházím k ohni, který pro nás Chá-centrum připravilo. Opekám si připravený paprikový lusk. Asistent Čamák nám sděluje, že za hodinku bude hotovo vyhodnocení celého pobytu, ve kterém zjistíme, jak jsme dopadli. A je to tady. Asistentka Máša vysvětluje systém celého hodnocení, jde o složitou psychologicko-analytickou proceduru, poté předává list předsedovi a ten ho letmo prohlédne. Pak se usměje a dí: „Vážení, mám pro Vás výsledky léčby, které jsou podloženy vědeckými měřeními a nejmodernějšímí psychiatrickými rozbory, ale jedno z nich je jasné – „, pak následuje dramatická odmlka a Hýždě pozoruje, jak mu visíme na ústech s nastraženýma ušima. „- jste vyléčení!“ Všichni bývalí alkoholici se zdvihají a začnou se objímat jak protagonisté ze soutěže Superstar, po vyřčení jména vyřazeného zpěváka. „Nyní se již nemusíte obávat. Své chutě máte dokonale pod kontrolou a na to si připijme!“ Usrkáváme z připravených kelímků, naplněných nějakým ovocným sajrajtem. Hýždě se po přípitku ušklíbne a sápe se po Wotryho PET láhvy.

Začíná kulturní finále, Hýždě hraje na akordeon a vybízí nás ke zpěvu. Po několika sentimentálních písních, ve kterých Hans opěvuje přírodu, vytahuje svůj zjevný hit o zlomeném srdci a opuštěném poustevníkovi, Táňa začíná brečet jako želva. Hanse to očividně motivuje, přidává několik dalších lovesongů. Několik netrpělivců nevydrží a začne se hlasitě dožadovat Nirvany, Boba Marleyho a podobné zvěře. Hans nervózně mrkne na Čamáka, ten vytahuje ze skrýše několik basiček naplněných studeným Bráníkem a se slovy „Na účet podniku!“ je vrhá mezi nás, čerstvé abstinenty. Já s díky odmítám a piji třetí půllitr ananaso-mangového džusu, k tomu přikusuji připálenou papričku, kterou jsem zapomněl nad ohněm, když jsem s Táňou dojatě tleskal do rytmu písně „Holubí křídla tu nejsou“. René mi v misce přináší kedlubnový salát s jogurtovou zálivkou – je fakt dobrej a tak si přidávám. Nepohrdnu ani našlehaným větrníkem a na spláchnutí volím sklenici kozího mléka. Wotry má prázdou umělohmotnou láhev a tahá si Bráníka. Jednoho podává i Čamákovi a přiťukává si s jedinci, kteří nevydrželi tlak a s chutí pijí jedno pivo za druhým. Začíná mně pálit žáha a ve střevech to divně škrundá. Další půlhodinku trávím v březovém háji v potupném podřepu a modlím se ať mně nikdo nenajde. Začíná mne prozrazovat bzučení roje loudících much. Nedaleko mne něco šustí, nejdříve se domnívám, že jde o ztracenou kunu či lasičku. Až když zaslechnu Wotryho hlas „Jenom dva prstíčky si ohřeju a hned zase půjdu“ dovtipuji se, že vedení kursu pro nás nejspíše nacvičuje scénku o Pacholíčkovi. Po chvilce ale začínám pochybovat, neboť na Ludmilčinu větu „Ještě, ještě, óóó, ty draku“ si z knihy vůbec nepamatuji – asi nějaká improvizace. Až když „Jezinka“ řve, jako by jí jelen na paroží bral, dochází mi, že jsem svědkem úplně něčeho jiného než nácviku dramatické inscenace. Mizím tudíž zpět k ohništi, tam je již zábava v plném proudu, již nepoznávám kdo je vyléčený a kdo léčitel. Svěřuji se jedné ze slečen, myslím, že je to Jáša, se svými střevními problémy. Ta mi radí, ať řeknu Čamákovi, že má v lékarničce živé uhlí. Toho však vyrušuji z obětí s Táňou, neochotně mi do ruky strká modrou pilulku ve tvaru motýla, takovou jsem nikdy neviděl, ale když mi pomůže. Polykám jí a cítím, jak se mi zrychluje dech a rozšiřují zorničky, najednou mi na zádech vyrůstá rogalo a mezi prsty se mi zjevují blány, když si všimnu jak má Hans místo hlavy mastnou jitrnici, neudržím se a začnu se hlasitě chechtat. Poletuji po areálu a honím světlušky, které v ruce drží halogenové svítilny.

 Trochu se uklidňuji. Sedám si k ostatním a již zcela intuitivně sahám do přepravky, neodmítám ani zkumavku od Čamáka a připíjím si na tykání. Svět kolem mne je zase krásně barevný. Vrací se Jaczek s Ludmilou, která se přiblble uculuje a na břiše má vytlačené letokruhy. Pobyt se kontinuálně proměnil v neřízený mejdan, piju vše co mi přijde pod ruku, osahávám Jášu, Táňu i Reného. Čamák odtahuje Mášu kamsi do tmy. Hans již, místo akordeonu, drží v dlaních dudy. Já liju do krku dalšího lahváče a zdáli slyším dusot kopyt koní Bránických rytířů. Kolotoč se zrychluje a …….

Někdo mně budí, já cítím jak mi v hlavě buší tisíce hlasitých cimbálů. Mám pozvracenou mikinu a objímám polonahého Reného, který se culí stejně jako Ludmila. Nic si nepamatuji. Z náprsní kapsy vytahuji zmačkaný certifikát, který potvrzuje mou závislost za vyléčenou. Hluboce si oddychuji. Ještě, že máme v republice takové dobrovolníky, kteří nám v případě nouze pomohou. Koukám na hodinky a zjišťuji, že zápas s Futrem je již minulostí. Nu což. Hlavně, že sem nezávislý!